„Ten základní pohyb upoutaného i nezávislého poutníka, který se chce zvenčí, osvobozován, dívat dovnitř, Visconti vykonává i ve filmech svého stáří. Už při tom mnoho necestuje: své misijní drama si odehrává jen u sebe – v pohledech, o to však drtivěji, vždy na rizikové hraně života. Jako v Rodinném portrétu, když do ústraní honosného paláce – starožitného muzea vpustí smečku zkažených lidí, v nichž je i něco dravě a nejistě opravdového.“

Jiří Cieslar